Hlavně o třech mladých lidech. Jmenují se Keo, Vonny & Hana.
Dva z nich jsou přátelé.
Dva jsou sourozenci.
A dva nevědí, co vlastně jsou.
Ví to Keo aspoň sám o sobě?
Možná by měl právě tady začít. Sám u sebe.
Začne. Určitě. Už zítra...
Koho vám to připomíná?
Znáte někoho takového, a chtěli byste mu porozumět?
V tom případě jste právě našli tu pravou knihu.
Je mi 34 let a doposud jsem napsal jen dvě knihy. Víte proč? Protože si dávám záležet, aby v nich bylo jen to podstatné.
Jsem spisovatel, který moc nepíše. Tvořím pro lidi, kteří moc nečtou. Pro lidi, kteří si pečlivě vyberou, jaké knize věnují svůj čas a peníze.
Doporučovat vlastní knihu je poněkud ošemetné. Proč byste mi měli věřit, že je dobrá? Hm... Protože jsem ji četl víckrát, než jakoukoli jinou. A pořád ji považuju za dobrou. A pořád se s lidmi nehádám, když ji chválí.
Třeba nebudete souhlasit ani se mnou, ani s mými dosavadními čtenáři. V pořádku.
Udělat si vlastní názor nikdy nebylo jednodušší. A dokonce to skoro nic nestojí - VJP je možné si pořídit za 299 korun.
Jedno vedlo k druhému a já jsem přežil.
Vyšel jsem z nemocnice a chvilku jen tak mátožně postával pod schodištěm. Někde za mnou zůstal doktor Preis, sestřička a překřikování ostatních pacientů.
Co mi taky zbývalo jiného než přežít, když se o mě celé tři měsíce tak hezky starali.
Žmoulal jsem v ruce igelitku a nejistě se rozhlížel. Teď teprve musím vypadat jako šílenec. Svou malátnost neomluvím zdrogováním; beru skoro nejnižší možnou dávku léků. Spíš mě trochu ochromila znovuzískaná svoboda.
{Protože co jinýho je svoboda, než opustit společný sprchy?}
Jestli mi to ztracené čtvrtletí něco dalo, bylo to pojmenování mého stavu. Z trvale nepříjemného pocitu, z toho důvěrně známého “něco je špatně” se stala přesná diagnóza - deprese.
{Dobrý vědět. “Hele, co je s tebou?” - “Mam depresi. Najdi si to na wiki a nech mě v klidu zdechnout.”}
V tašce jsem měl, kromě kupy posmrkaných kapesníků, jen pár telefonních čísel. Jinak vůbec nic. Odcházel jsem stejně, jak mě přivezli. Neměl jsem u sebe ani klíče od našeho bytu uprostřed Ghetta. Nezbylo mi než se spolehnout, že Vonny bude doma.
Byl ze mě nový Keo s jasně definovanou diagnózou a vhodně zvolenou medikací. V tomhle stavu jsem byl tedy uznán schopným návratu do normálního života.
{A zpátky do roku 2010. Aspoň pokud šlo o ty sprchy.}
Mimo to jsem měl naposlouchané desítky hodin vyprávění o různých potížích, fóbiích, závislostech, úzkostech a rozřezaných žilách. Srovnání s horšími případy bylo takovým bonusem na cestu.
{Podívej se na sebe, ani tu nemoc nemůžeš mít pořádnou.}
Naposledy jsem se ohlédl po známých oknech. Zkusil jsem sám sobě namluvit, že jednou stačilo a zevnitř už je neuvidím. Nečekaně mě to povzbudilo, lehce jsem vyběhl schody, přeskočil zábradlí a zamířil k silnici, abych počkal na nejbližší tramvaj.
Pak jsem si navzdory dosud ostrému podzimnímu slunci v očích všiml, že z protějšího chodníku na mě mává Vonnyho sestra, opřená o auto.
Nečekaný odvoz mě tak potěšil, že jsem se rozhodl Hanu radši neprovokovat otázkou, jak dlouho už má řidičák. Popravdě jsem ani nevěděl, že už jí bylo osmnáct. Pořád jsem ji bral jako Vonnyho malou pubertální sestřičku, která se občas zjevila v našem brlohu, trochu tam vyvětrala a zase někam odběhla.
{Nejspíš experimentovat s drogama a pohlavníma orgánama svejch spolužáků a fotit se při tom mobilem, nebo čím se bavěj dnešní teenageři.}
Přešel jsem nervózně silnici.
“Koukám, že tě pustili mezi normální lidi, blázne,” zašklebila se Hana, “na jak dlouho?” “Oficiální plán je navždycky.”
Zarazil jsem se dva kroky od ní. Nebyl jsem si jistý, co přesně bych měl udělat. Poděkovat jí, že pro mě přijela? Zběžně ji obejmout? Vytáhnout cigáro a s tvrďáckou grimasou zachraptět “konečně venku”?
Ano, je mi jednadvacet a lidé jen o pár let mladší jsou pro mě jakási vzdálená společnost s neznámým životním stylem. Ale to jsou vlastně všichni lidé. A obávám se, že každodenní skupinová psychoterapie na tom nic nezměnila.
{Slovo, který hledam, zní “beznadějnej asociál”}
Hana moje rozpaky vyřešila tím, že mě na uvítanou praštila do ramene a se slovy “však ty se sem brzo vrátíš" nasedla do auta. Poslušně jsem se vmáčknul na místo spolujezdce.
Pokusil jsem se zaměřit na to, jestli při vyjíždění z areálu ucítím nějakou lítost. Ani ťuk. Opouštím to místo s klidným srdcem. Možná později. “Tak jaký to bylo?”
Díval jsem se z okna na ubíhající betonovou zeď. “Ty se ptáš...,” začal jsem rozvážně, “jako kdybych se vracel z výletu.”
{Sám sobě znim dost ne úplně bystře. Snad mam na to při odjezdu z blázince právo, ne?}
Koutkem oka jsem zahlédl její pobavený úsměv.
“A on to nebyl výlet? Poznávací zájezd za hranice Keovy všednosti?”
{To si piš. Má všednost donedávna neobsahovala pohled na důchodkyni, vytahující vlastní výkaly z kabelky.}
“Neřek’ bych. Spíš prohlídka muzea… kde exponáty jsou nekonečný rozbory duševních pochodů lidí, co už nikdy neuvidim.”
“To pro tebe musela bejt vzrušující novinka, mluvit o svých pocitech.”
“Simtě, mě vychovala televizní tvorba z devadesátek. Mluvil jsem o svých pocitech dřív, než jsem nějaký měl.”