10x99vs24

Vracel jsem se nedávno odněkud uprostřed noci na koloběžce.

Úplně běžná situace. Přesto jsem se v ní přistihl při myšlence, že takhle jsem si tu budoucnost asi nepředstavoval. Vlastně ještě relativně nedávno bych něco takového nečekal. Kdyby mi někdo řekl, že se budu v roce 24 prohánět na elektrokoloběžce nočními Pardubicemi a přijde mi to jako ta nejpřirozenější věc, přinejmenším středně bych se podivil.

Ale jak jsem si tedy představoval tu "budoucnost"? Samozřejmě mi to připomnělo Sorgatzův článek, který jsem před měsícem přeložil, a ve kterém hraje jistou roli otázka "jak si představuješ svůj život za 25 let?" položená dospívajícím.

(Ve skutečnosti to proběhlo v opačném pořadí. Ten článek jsem si po letech našel ve svém archivu a přeložil ho právě na základě téhle jedné jízdy. Ale jak už jsem poznamenal v jednom z předchozích článků, nehodlám sám sebe svazovat nesmyslným požadavkem psát vždy pravdu.)

Před 25 lety mi bylo devět let. Kdyby se mě někdo zeptal konkrétně na moji vlastní soukromou budoucnost, odpověď by byla přesně tak jednoduchá a naivní, jak jednoduchou a naivní jsem měl tehdy představu o tom, co znamená být spisovatel.

Pokud by ta otázka byla položena obecněji, mám pocit, že naše tehdejší výhledy do budoucnosti byly vlastně poměrně... konzervativní. Nelišily se moc do sto+ let starých představ Verneových. Cosi o létajících autech, o strojích pracujících místo lidí, možná o dosažitelnějším cestování na nejbližší planety jako v Alence od Bulyčova. Někteří technologičtí nadšenci se možná už tehdy odvážili odhadovat přiblížení doby automatických domácností jako z Bradburyho Marťanské kroniky.

Já bych skutečně příliš přesnou představu neměl. Střídal bych zkrátka jenom ty dvě polohy - realistické, byť velmi troufalé očekávání, že budu spisovatelem, a na druhé straně naopak realitě vzdálené vize diplomatických styků s mimozemskými civilizacemi a podobnou pop-futurologii.

Fajn, ale proč ztrácet čas nepřesným odhadováním někdejších představ, když se můžu pověnovat popisu toho, jak se věci opravdu vyvinuly?

Když se člověk dneska rozhodne napsat článek na téma 10 rozdílů mezi rokem 1999 a 2024, samozřejmě se v první řadě obrátí na takzvanou (tedy doposud ne skutečnou; těším se, až opadne ta móda nazývat AI naprosto cokoli) umělou inteligenci, aby si práci usnadnil. A samozřejmě je to jeden z mnoha případů, kdy je AI-generovaná odpověď neuspokojivá, protože vyplivne deset naprosto očekávatelných příkladů. Ano, je možné ji upravováním dotazu přimět k zajímavějším výsledkům. Ale to už by člověk té komunikaci se strojem věnoval stejné úsilí, jako když si to celé napíše z vlastní hlavy.

A nejen z vlastní hlavy, ale doslova z vlastní zkušenosti. Zkusím se zaměřit na to, jakých rozdílů oproti době před čtvrtstoletím si všimnu od chvíle, kdy vstanu.

Protože můžu pracovat v noci. Tak, jak mi to vyhovuje. A tak moc, jak mi vyhovuje - je to jiné, než kdybych měl někde danou noční směnu od-do. Prostě se v noci věnuju práci, dokud mi přijde, že ze mě leze něco smysluplného. A když se smysluplnost z výstupů vytrácí, místo práce se věnuju zpravidla něčemu, co s prací souvisí, ale nevyžaduje to tak velký podíl myšlení. To mi vydrží tak nějak do těch šesti hodin, a jak říkával (přibližně) Petr Hapka, když se všichni ženou za svou obživou či vzděláním, já si v klidu usínám a sluníčko mi čechrá vlásky.

V roce 1999 jsem si o něčem takovém mohl nechat leda zdát. Vlastně právě nemohl. Chodil jsem ještě do školy a nemohl jsem si vybírat, jak budu mít rozložený den. A chápu, že není úplně reálné mít speciální školy pro nás sovy, nebo tak něco. Ale buďte si jistí, že nepatřím k těm zoufalcům, kteří při zmínce o návrzích na začátek vyučování třeba v devět hodin vykřikují cosi o tom, že když to zvládli oni, musí si ranní vstávání užít i další a další generace.

2. Zabiju budík.

Moment, já přece nevyskočím jen tak zničehonic z postele. Jako úplně první věc musím zlikvidovat tu nepříjemně hlasitou věc, která mi oznamuje, že už je opravdu načase přesunout se do dalšího dne. Nepříjemnou? Ne nutně tak moc nepříjemnou, jak to bývalo.

Lidstvo se odnepaměti patlá v nesčetných zapeklitých dilematech. Na prvních pozicích mezi nimi se drží rozhodování, zda si nastavit jako zvuk buzení svoji oblíbenou skladbu, a začít ji tak spolehlivě nenávidět.

Několik let jsem toto měl vyřešené znělkou seriálu BoJack Horseman, kterou nenávidět jednoduše nelze, a která se dokonale hodí k začátku každého dne.

Pak přišel nový telefon, a než jsem si do něj stihl obstarat Carneyho melodii, narazil jsem na možnost použít jako vyzvánění náhodnou skladbu z playlistu Liked Songs na Spotify. Takhle má ta budoucnost vypadat! Na co jsme tak dlouho čekali?

Takže střídáním poměrně dlouhého seznamu je smazané riziko vzniku nenávisti k oblíbené skladbě, a zároveň se nechávám každý den překvapit - vytáhne mě ze snění Florence se svou kámoškou Machine, nebo kapela SATANYK svým kvílením o Jidášově kříži?

3. Zkontroluju maily.

Ne, úplně ještě nejsem rozkoukaný na to, abych je dopodrobna četl. Jenom prolétnu došlou poštu, jestli neobsahuje něco zásadního.

Jak daleko jsme od něčeho takového byli v roce 99? Krátce z wiki:

• první e-mail v historii byl odeslán v roce 1971.
• v osmdesátých letech začali (tehdy ještě jako placenou službu) e-maily používat i lidé mimo vědecká pracoviště a univerzity
• první e-mail odeslaný z mobilního telefonu má datum 19. srpna 1992 - ale hádáte správně, nebyl to ještě tak docela smartphone, co byste nosili v kapse
• v roce 2004 vzniká Gmail (ano, taky bych čekal že je o víc než jen o rok starší než Youtube)
• těžko určit, kdy už je něco "běžné", ale tak nějak bychom se snad mohli shodnout, že mobilní e-maily velmi souvisí s rozšířením smartphonů "dnešního typu", ke kterému došlo zhruba ke konci desátých let - tedy vlastně blíž devětadevadesátému roku, než dnešku (pusťte to umyvadlo dovnitř, jak se říká)

4. Uvařím si kafe.

( Káva se připravuje. Kafe se vaří.)

Takže jsem konečně ve vertikální poloze, ale k úplnému postavení na nohy mi chybí cosi, co pozvolna začíná bublat v bialettce.

1999? Melta. Nechybí mi.

Lógr pak vyklepnu do prázdného květináče na balkoně, abych ho později smíchal se substrátem. To by asi před pětadvaceti lety bylo taky možné, k tomu pokrok technologický ani společenský není zapotřebí.

Mě by ale rozhodně v devíti letech nenapadlo, že se budu jednou obklopovat květinami. (I když taková drobná předzvěst tam byla - za neuvěřitelným způsobem nedoceněnou knihu považuju od prvního přečtení Soví zpěv Ivy Procházkové. Koneckonců, její Los Losos bylo inspirací pro Pochod do moře v mojí druhé knize. A ne, z hlavy jsem to nevěděl, ale Soví zpěv náhodou poprvé vyšel v roce 1999.

5. Plánuju trasu.

Pracovat v noci pro mě znamená skutečně začít pracovat až po setmění. Proč? Protože nechci večer vidět zapadat slunce s pocitem, že končí krásný den a já ho strávil vyděláváním peněz.

Takže stejně jako má někdo zásadu napřed platit sobě, já se věnuju napřed životu. Práce počká.

A jednou z radostí toho života je projít se venku. Buď "naprázdno", nebo si rovnou zařídit nějaké ty nákupy, nahrávání podcastu a podobně. (Moment, to je vlastně taky práce, že? Ale taková, kterou jsem si dobrovolně a svobodně vybral. Jak napsal Ješa'jahu Leibowitz, svobodný člověk je ipso facto disciplinovaný. Zkuste to někdo vysvětlit ankapům, donesu popcorn.)

Proč trasu plánuju a nevyrazím rovnou? Protože tady žiju krátce. V roce 99 bych nešťastně zápasil s papírovými mapami. V roce 24 mapám nerozumím o moc víc, ale z té mobilní se aspoň vždycky dozvím, kde jsem. Pak je o blog menší problém zjišťovat, jak se dostat někam jinam.

6. Naklikávám nákupní seznam.

Správně, ne "sepisuju", ale "naklikávám". Protože lednička už je prázdná, a větší nákupy nehodlám tahat ručně. Takže dávám rychle dohromady objednávku, aby mi zásoby dorazily ještě ten den. Naštěstí nemusím nic moc vymýšlet, jenom potvrdím nejčastěji objednávané položky.

Dalo se na konci minulého století objednávat zboží ze supermarketů online? Ano, někde ano. Ale zdaleka ne tak pohodlně a levně jako dnes.

Ekologie? "Mým" autem jedou další nákupy. Vy jedete jen pro ten svůj.

(To, že si někdo nákup objedná, a pak stejně vyrazí někam na lov mezi regály, je už jeho byznys.)

7. Vybírám, co si cestou poslechnu.

Někdy chci venku poslouchat jenom to, jak ptáčkové čviřikají. Někdy hudbu. A někdy teplé lidské slovo.

Já vím, že podcasty dneska poslouchá (a nahrává) každý. U sebe ale vidím prapočátky náklonnosti k tomuto médiu už někde v tom roce 99, kdy jsem byl zvyklý poslouchat četbu na pokračování na Vltavě. Důležitou zastávkou na cestě od tehdejších předchůdců audioknih k dnešním oblíbencům pro mě samozřejmě byla Půlnoční dharma na Rádiu 1, a taky legendární Palce tamtéž.

Saša z Palců zvolil opačný směr a přesunul se na Vltavu do svého Akcentu. Kdybych byl kulturnější člověk, poslouchal bych ho častěji. Já místo toho spíš sahám po stravitelnějších pořadech vznikajících na Vinohradské 12, třeba po těch určených pro Wave. To je taková stanice, která si myslí, že vysílá pro mladé, ale ve skutečnosti ji už dávno poslouchají jenom stárnoucí mileniálové jako já.

08. Zapínám pračku a vysavač.

Před odchodem je zapotřebí postarat se o to, abych se vrátil do bytu o něco uklizenějšího.

Dobře, pračky asi nijak turbulentní vývoj za posledních 25 let nezaznamenaly. Možná jediným rozdílem by bylo to, že tehdy bych do ní nasypal prášek, zatímco dnes dovnitř chrstnu trochu gelu.

Ale robotický vysavač?

Všichni jsme si asi vědomi toho, že se tahle věcička, která nám namísto ušetření námahy jenom komplikuje život, objevila relativně nedávno. Trochu jsem očekával, že když zapátrám, narazím na nějaké předpotopní pokusy o totéž. Kupodivu se tak nestalo - první prototyp zvaný Trilobit vznikl v roce 96. Takže vlastně je předpotopní, pokud za onu potopu považujeme události na Moravě v devadesátém sedmém (moc brzo?).

Zajímavé je, že zvenku už ten Trilobit vypadal vlastně skoro stejně jako můj dnešní Charles III. Ale ono tam asi není moc co vymýšlet. To máte, jako když jsem si v devětadevadesátém kreslil návrh elektronické čtečky. První Kindly pak vypadaly úplně stejně, protože je to zkrátka jediný smysluplný tvar. Ne proto, že bych byl takový vizionář. I když, těžko říct, jestli se k mým nákresům zakladatel Amazonu nedostal. V jiných oblastech mě docela hodně kopíruje. Například jsem si na Instagramu všiml, že se taky setkal s Charlesem III.

09. Mrknu na počasí.

Záměrně neříkám "předpověď". Předpovědi počasí považuji za stejně falešnou a prázdnou věc jako na sklonku před-před-minulé dekády.

Něco jiného je aktuální stav, který si můžu snadno zkontrolovat. Pokud vidím dvě hodiny odsud nějakou neukončenou neplechu, dá se očekávat, že se vyskytne i tady. Obzvlášť teď, kdy aprílové počasí na kalendář nehledí a klidně si vykročí mimo dohodnutý termín.

Zkontroluji tedy, jestli někde opodál nerošťačí hurikán. A co myslíte? Měl ho tam.

Takže změna plánu. Projít se, bude-li se mi ještě chtít, můžu i večer, pěkně v podešťovém vzdoušku. Ale teď by to chtělo nachytat nějaký ten vitamin Michalkov, než se unaví.

Vybranou trasu i playlist nechávám na jindy, a tentokrát se rozhoduji pro svižnou projížďku.

10. Snesu koloběžku po schodech.

Když jsem si pořídil elektrokolo, octl jsem se v rámci již tak opovrhované skupiny kolistů na jejím okraji.

Soudil jsem, že větším vyvrhelem se nestanu - že se nikdy nesnížím ke stroji, na kterém není zapotřebí ani trochu šlapat.

¯\_(ツ)_/¯

A najednou se tady proháním po okolí (zodpovědně, ohleduplně a ve srovnání s filmem Easy Rider i podstatně více heterosexuálně) a jsem velmi rád, že mi dopravní prostředek slouží k přesunu odněkud někam a ne k tomu, abych si jakýmkoli způsobem získával či upevňoval status. I v tomhle jsem svobodnější než lecjaký spalovací maniak.

Deset. Nasbíral jsem deset rozdílů oproti roku 99, a to ještě nejsem vzhůru ani hodinu.

Sdílet / uložit: